sábado, 8 de mayo de 2010


Dnes by tátovi bylo 65 a tak jsem si dovolila vložit do mého blogu text-fejeton, ve kterém se pro mě nejvíce odráží jaký táta byl :-)



Chvála ženství

Život člověka zavane leckams. Mě se začátkem března chopil celkem slušný poryv. Odborně se jmenuje bypass aortocoronarius triplex. Lidově řečeno, páni doktoři mi poopravili sval srdeční tak, aby to se mnou nešlo v budoucnu už jenom z kopce, ale abych mohl chodit tu a tam i do kopce. Zájmenné příslovce místa z první věty se pak jmenuje jednotka intenzivní péče v pavilonu J nemocnice na pražském Karlově náměstí. Tam jsem se tedy ocitl před plánovanou výpravou do kopců Vysočiny. První myšlenka po procitnutí byla docela zajímavá: Vím, kde jsem, i když jsem tu nikdy předtím nebyl, tak jsem se nepomátl. Je to tedy dobré, ostatní se spraví. Prsty hýbám a vidím. Ze mne a do mne vedou nejrůznější drátky a trubičky, na těle mi visí různé "medaile". Je ze mne něco mezi Hurvínkem a ruským velkoadmirálem. Té myšlence se zasměju, což nemám dělat. Všechno mne zabolí. A už jsou u mě! - andělsky krásné sestřičky. Jedna mi otírá čelo chladným hadříkem, druhá mi dává do pusy kousek ledu, třetí šeptá něco útěšného. Nepřestává to ani na minutu, vůbec si nesednou, hodiny, dny. To přece není možné, něco takového si my muži vůbec nezasloužíme. Něco takového se přece nedá nařídit jako služební povinnost. Tady snad končí ženství a začíná šustot křídel. Ale kdepak! Žádné ženství nekončí, vždyť je jedna krásnější než druhá. Pokouším se chrčet nějaká poděkování, zdá se mi všechno málo. Napadá mi, že bych měl především poděkovat té nahoře, která má všechno ženství na starosti a která má s utrpením vlastního syna ty největší zkušenosti. Jenže mi to nějak nejde. Nejsem schopen prorazit krunýř strnulé vážnosti a křeč důstojnosti. A vtom se to stalo: od sousedova lože se ozval něžný, tak trochu vyčítavý dívčí hlas: "Pane Jirásku, prosím vás, pokolikáté vám to mám říkat, netahejte si za toho pinďoura!" V tu chvíli ten můj krunýř strnulosti praskl, křeč roztála a mé čerstvě vyspravené srdce zavalila taková vlna tepla, něhy, lásky, vděku a veselí, že jakékoli problémy s poděkováním "tam nahoře" zmizely. A víte, koho jsem v tu chvíli slyšel z tranzistoráku, který měly sestřičky tiše zapnutý? Milý obrýlený kardiak Roy Orbison, kterému před léty puklo žalem srdce nad tragickým odchodem milované Claudette, zpíval svou slavnou Pretty Woman. Kdo to nezažil, ať hodí slovem kýč!